| Vývoj vnímání hraní

Diskuse o loteriích vzrušovala mnoho myslí od nejstarších dob až na počátek moderní doby. Toto zpochybňování morálky s jeho potenciálním útokem na posvátné hodnoty práce a spoření přijímaly morální autority jenom proto, že takto získané prostředky mohly být využity k prospěchu společnosti jako celku. Od soukromých loterií s charitativními cíli v období renesance jsme se postupně dostali přes sedmnácté století a zejména osmnácté století k loteriím, jejichž cílem bylo zmírnit finanční potíže státu. Skupiny jako například církevní řády měly v nejstarších dobách monopol na charitativní činnost, a proto se často podílely na organizaci loterií, ale rostoucí moc a všudypřítomnost státu posunula mocenskou rovnováhu. Brzo však začal být nepřijatelný stát, který si sám vyhradil monopol na loterie a využíval získané prostředky na placení dluhů dvora nebo dokonce žoldu armádě. I když odpůrci loterií nebyli schopni dosáhnout jejich úplného zrušení, přesvědčili stát (především v Belgii), že získané prostředky by měly být využity v oblastech, které mají vliv na blaho společnosti a na veřejné blaho vůbec. Tak se stalo, že vášeň, která během své dlouhé historie ukázala, že je neoddělitelnou součástí lidské psychiky, byla usměrněna tak, aby její důsledky - pro jednotlivce katastrofální nebo oslňující - nakonec působily pro blaho všech.

Přenos bohatství, který je možný pouze díky štěstí nebo smůle, pravděpodobně oslabuje chuť do práce a snažení, které jsou základními sociálními hodnotami většiny civilizací, a může také narušit sociální postavení jednotlivce podkopáváním hierarchie, jež je často považována za základní kámen stávající sociální struktury. Ve starověku byly loterie a hra v kostky podezírány z podněcování lásky k penězům, chtivosti a zahálčivosti; tyto hry byly osočovány jako zdroj nemorálnosti většinou filozofu a moralistů, především Sokratem a Ciceronem. Římský císař Septimus Severus byl první, kdo vydal zákony na omezení přepychu, aby byl minimalizován škodlivý vliv, jaký měla politika Julia Caesara, Augusta a Claudia, kteří sami byli vášniví hráči, na veřejný život: platnost občanských hodnot byla oslabena a veřejnost propadla náladám bohyně Fortuny, nemluvě o rodinných neštěstích, která následovala po zruinování neúspěšných hráčů.

Když císař Konstantin přistoupil ve čtvrtém století na křesťanství, křesťanská Evropa poprvé spatřila spojení trůnu a oltáře; tato jednota trvala víceméně bez přerušení až do období renesance. Dala popud k jednohlasnému, více než tisíc let trvajícímu odmítnutí her, spočívajících na šťastné náhodě, teology, kteří byli nyní považováni za jediné soudce ve věcech morálky. Koncil v Elviře v roce 305, koncil v Konstantinopoli v roce 692 a druhý koncil Lateránský v roce 1139 potvrdily tento postoj, který se stal součástí zákonů katolických monarchů evropských zemí.

Loterie se přesto opět v patnáctém století objevily v italských republikách (především v Janově a ve Florencii) a v obchodních střediscích Flander (Gent, Bruggy, Sluis). Šířily se do okolních zemí a brzy se staly zdrojem zisku zchudlých vlád celé Evropy, i přes odpor jak katolických, tak protestantských morálních autorit.

Je příznačné, že v celé Evropě lze od konce sedmnáctého století pozorovat vzrůstající módu loterií. Rostoucí potřeba úvěrů nutí vlády k půjčkám, které činí zajímavějšími spojením s loteriemi. To je případ uskutečnění první „Milionové loterie“ v Anglii v roce 1694. Díky Londýnu se Anglie osmnáctého století stala novým pólem světové ekonomiky, kde lidé milovali nesčetné hry s luxusními cenami, odpovídajícími bohatství pocházejícímu z mezi-národního obchodu. V téže době také Francie pociťuje značný obchodní boom. Paříž jako hlavní finanční středisko pomalu překonává Lyon. V tomto kontextu umožňuje královská loterie zkrášlit hlavní město prostřednictvím financování projektů, jako je stavba chrámu Saint Sulpice nebo úprava Champs de Mars. V druhé polovině osmnáctého století se objevuje stále více a více vládních půjček ve formě losů nebo provázených loteriemi. Ty, které vydal Necker, hlavní správce financí, byly v roce 1777 stále známé. Nic neilustruje lépe to, že rozpory minulého století se vlivem výsledků moderní ekonomiky mírní.

Povrchní studium často složitých královských výnosů nebo argumentů proti hrám a sázení by mohlo vést k mylným závěrům. Ve skutečnosti v každém období existovaly zákazy a vášnivé filipiky proti hrám. V roce 1776 výnos Francouzské státní rady zakázal všechny soukromé loterie. Ve stejném roce byla uspořádána královská loterie. První skutečnost lze vysvětlovat jako snahu o potlačení hráčské vášně. Druhá ukazuje, že jde hlavně o odstranění veškeré konkurence iniciativ státu.
Paralelní trend lze sledovat všude: ačkoli byly loterie původně zakazovány, byli lidé v průběhu času více či méně nuceni zmírnit svůj názor na ně. Obvykle byl poskytován souhlas k pořádání loterií za zvláštních okolností - na pomoc dobročinným institucím nebo pro financování veřejných prací. Později vlády sázení schvalovaly a tvrdily, že sázení je méně škodlivé, je-li řízeno oficiální cestou. Typický byl také argument, že je třeba zastavit odliv kapitálu do zahraničních podniků. Loterie se snažily ospravedlnit svou činnost přispíváním na dobročinné účely. Jakékoli váhání bylo obvykle brzy rozřešeno, objevil-li se finanční tlak. Úřady rychle přijaly systém předávání organizace loterií jiných subjektům. Existence absolutních monopolů ovšem nebránila vládám za výjimečných okolností klást si zvláštní požadavky. Přestože např. ve Francii byla státní loterie zrušena v roce 1836, zachoval se zde zvláštní systém požadavků. I když morální otázky občas způsobily, že pojetí loterie bylo předmětem kritiky, překážky byly vždy a všude překonány.

/Kolektiv autorů. Evropské loterie a hry. 1. vydání. Praha: Olympia, 1998. 70, 45, 36, 102 s. ISBN 80-7033-551-3/

A dnes? Princip vnímání se v podstatě nezměnil – stále dokola se střídají období absolutního uvolnění herního průmyslu, který v momentě, kdy přejde do „anarchie“, vlády razantně omezí nebo přímo zakážou. Jelikož je ale tento stav striktního omezení či zákazu dlouhodobě neudržitelný, vytvoří právní mantinely legálního podnikání v herním průmyslu, kdy se pak podstatná část zisku použije na veřejně prospěšné účely.


nahoru  |  vytisknout