| Proč se hraje

„Neočekáváme tak docela peníze, když hrajeme pro zábavu. Člověk může zaplašit nudu trochou hry. Zkuste mu dát každé ráno peníze, které by jinak vyhrál během dne, za podmínky, že nebude hrát. Zjistíte, že nebude ani trochu spokojen. Dalo by se říct, že touží po radosti ze hry a ne z výhry. Potom ho tedy nechte hrát bez sázek o výhry, bude mu to připadat nezajímavé a bude se nudit. Netouží tedy pouze po potěšení ze hry. Potřebuje vzrušení, potřebuje se klamat představami, jak bude šťastný, až vyhraje, aby mohl dosáhnout vzrušení, po němž touží, a probudit svou touhu, svůj hněv, svůj strach, aby dosáhl tohoto vrcholu, tak jako se děti lekají obličeje, který samy začernily.“

/Blaise Pascal - francouzský filozof/

HRA JAKO LIDSKÁ VLASTNOST

Hry jsou komplexní fenomén. Hra je starší než kultura, jak tvrdil velký holandský medievalista Johan Huizinga, protože všechny její základní atributy již předvedla zvířata. Každé lidské společenství nicméně vytváří své vlastní určité hry, a tak prosazuje svou individualitu.
Hra je vyjádřením lidské přirozenosti právě tak jako kultura a jako taková je základní složkou lidských vztahů. Hra má také mnoho společného s touhou vítězit, dokázat si vlastní převahu. Člověk touží po pozornosti, touží být ve vážnosti, být první, jinými slovy touží dosáhnout vítězství a vychutnávat je. Vyjádření hravosti formou konkrétní hry vždy vyžaduje odměnu: bud symbolickou v podobě uznání skupiny, nebo materiální v podobě žetonu, výhry nebo peněžité částky. Hry jsou tudíž v těsném vztahu se sociálními, politickými a náboženskými charakteristikami dané kultury a symbolickou reprezentací jejích základních cílů a hodnot.

Pojmy „náhoda“, „štěstí“, „hra“ tedy neznamenají vždy totéž ani nebyly v průběhu dějin vyjadřovány stejně. Při pohledu na základní projevy kultury ve spojitosti s lote- iemi v patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém století v Evropě můžeme vidět, jak rozdílné mohou být, a pochopit, jak se vyvíjejí. Od nejranějších počátků je loterie, tato hra náhody, v nejtěsnějším důvěrném vztahu k dynamickému a modernímu charakteru některých zemí, které byly urbanizovány více než ostatní a měly silně rozvinutý obchod v době, kdy byl kontinent všeobecně převážně zemědělský.

HRY A SÁZKY V CHUDÝCH SPOLEČNOSTECH

Hry jsou živým vyjádřením všech lidských vášní. Pravidla her a jejich rituály, jež se často zdají neměnné nebo dokonce běžné, jsou dokonalou rouškou pro úzkost, touhu nebo přání, které jsou obvykle v běžném životě potlačovány a které mohou být v určitém okamžiku a na určitém místě manifestovány ve hře.

Po pádu římské říše vytvořil západní svět zemědělskou civilizaci. Kolem roku 1600 bylo ze sta milionů Evropanů osmdesát procent zemědělského obyvatelstva. Jejich svět obvykle charakterizoval materiální nedostatek a hlad. Všechno znovu a znovu užíváno a využíváno až do úplného zničení, zejména textil a kov. Věci byly tedy většinou nehezké a opotřebované a hmotného přepychu bylo málo. Přesto lidé od kolébky až do hrobu s chutí a nadšením holdovali hře. Můžeme si učinit představu o tom, jak pro ně tato potřeba byla důležitá už z působivého výčtu druhů her, jež spisovatel Rabelais uvádí ve svém Gargantuovi v roce 1535, nebo z dětských her, jak je namaloval kolem roku 1560 Brueghel. Cenou po vítěze ve hře bylo často napití v hospodě, což ukazuje na potřebu zapomenout na shon a úmornost zoufalé existence. 

Vedle množství soukromých kratochvilných her pro malé skupiny existují spektakulární hry, které fascinují jak hráče, tak diváky. Míčová hra, která je předchůdcem dnešního tenisu, rozhodně nebyla vyhrazena pouze vyšším vrstvám a dvoru. Probouzí na vesnicích vášně právě tak jako „soule“ - míčová hra, která je oblíbená obzvláště v Pikardii a Normandii. Dovednost v ovládání luku, kuše a arkebuzy, cvičená jak na venkově, tak ve městě, dává příležitost k volbě „krále“ roku, předávání cen a dlouho trvajícím veselicím končícím tradičně hostinou. V severní Francii mají venkované také rádi „házení“, při němž živá zvířata jako prasata, husy a kohouti slouží za cíl vrhačům nožů, srpů a holí. Nezdá se pravděpodobné, že by účastníci spojovali krev s dávnými posvátnými rituály, nicméně prováděli dávné rituály plodnosti pro zajištění dobré sklizně. Pálení masopustního panáka na návsi vpodvečer masopustního úterý je součástí téže symboliky. Tyto různé hry obvykle umožňují seznámit mladé lidi s kolektivními hodnotami. Určitě slouží k upevnění jednoty skupin, jako je rodina, přátelé, sousedé atd.

Nepřátelství, špatné pocity a frustrace tak nalézají legitimní ventil, jsou rozptýleny a jejich ničivý účinek je omezen. Živoucí a často brutální boj ve vesmíru, který je často ohrožován přírodními hrozbami, může být těmito symbolickými způsoby zmírněn. Ale často dochází ke krajnostem. Hra se příliš snadno zvrhne v trpkou konfrontaci vedoucí k násilí, kdy jsou hráči zraněni nebo dokonce zabiti. Pravidla jsou neurčitá a stále se mění. Vášně se vzbouří o to snadněji, že při hře je v sázce životně důležité společenské postavení. Vítěz jásá, jeho postavení se zlepší a je obdivován. Zároveň se ovšem postavení poraženého v komunitě zhoršuje a on pociťuje svůj neúspěch o to více, že se zvyšuje jeho běžné každodenní strádání všedního života, již tak dost obtížného.

Hry se stávají určitým příznakem drsného života chudobou sužovaného venkova. Jsou součástí ducha doby, která si libuje v magii a je posedlá pokoušením osudu nejrůznějšími způsoby. Hra v kostky je například zvláště oblíbená v období od Vánoc až do Tří králů. Mnoho autorů tuto skutečnost vysvětluje předpovídáním budoucnosti. Účastníci této hry možná věřili, že se dozvědí, co se stane během příštích dvanácti měsíců. Toto období kolem zimního slunovratu také přináší vzpomínky na dávné rituály plodnosti a očištění. Neznamená to, že by bylo stále vědomě očekáváno, že sestoupí bohyně Matka, bohyně plodnosti, ale kostky zůstávají implicitně spojeny s touhou předpovídat budoucnost. Pro obdělavatele půdy je dlouhý zimní spánek evidentně obdobím úzkosti. A z tohoto kontextu vyplývá, že hra, věštění, lidské naděje a realita každodenního života jsou nerozlučné.

Druhým aspektem hry je pomsta na životě. Chudý venkovan, který porazí mnohem bohatšího vesničana ve hře, pociťuje značnou satisfakci. Když shrábne sázku, má prospěch především ze získání majetku bez práce. Navíc se jeho rodina a přátelé přiživí na jeho slávě plynoucí z jeho štěstí, váženosti a prestiže, třebaže tyto jsou jen dočasné. Třídní rozdíly ve skutečnosti nemizí, ale jsou na okamžik zapomenuty a člověk se samozřejmě snaží svůj triumf opakovat. Všechny tyto faktory pomáhají pochopit zájem o hry právě tak jako až příliš časté sklouznutí k násilí a smrti. Pokud jde o boháče, ten si chce svým vítězstvím dokázat, že má v každém ohledu nad protihráčem převahu. A tak se mohou při hrách v tomto kontextu vesnického života, kde každý obyvatel ví vše o tom druhém, vášně vzedmout velmi vysoko. Skutečně, náhoda je jedním z mála prvků, které mohou ještě přinést do této nepočetné společnosti s pevně zakotvenými společenskými rozdíly něco neočekávaného. Takto uspořádaný svět lidí mohou ovlivnit jedině katastrofy, války anebo kouzla, jimiž se zabývají ti, kteří tajně závidějí.

/Kolektiv autorů. Evropské loterie a hry. 1. vydání. Praha: Olympia, 1998. 19-23 s. ISBN 80-7033-551-3/


nahoru  |  vytisknout